Spartan Race Beast a Sprint v Andoře

Spartan Race Beast a Sprint v Andoře – 30. července 2016
Do Andorry jsme se dostali den před závodem, letecky z Prahy do Barcelony, přímo na letišti jsme si půjčili auto a vyrazili na 230 kilometrů dlouhou trasu, která nám zabrala s přestávkami přes tři hodiny. Po večeři jsme se zajeli podívat do závodiště, abychom obhlídli parkování a ověřili čas dojezdu. Ten nás potěšil, protože od našeho apartmánu byl náš cíl do 15 minut.Andorra se dělí na 7 farností, závod probíhal ve farnosti s názvem Encamp.

Spartan Race Beast
Povzbuzen osobním úspěchem na Spartan Race v Miláně, jsem se opět přihlásil do elitní vlny, která nikoho nedohání a nikdo jí neblokuje překážky a může se tak soustředit na výsledek. Po osmé ráno, když jsme dorazili do závodiště, bylo nádherně, jasná obloha, slunce svítilo, ale ještě nemělo takovou sílu, ve vzduchu byla cítit vlhkost rosy. Nikdo z nás tří, co jsme se na Spartana vydali, by nehádal, že se nacházíme ve výšce cca 2100 metrů nad mořem. Start, cíl i zázemí byly na parkovišti u vleků lyžařského resortu Grandvalira. (Mimochodem Valira je nejdelší řeka, která Andorrou protéká). Respekt z profilu trati, který se dal tušit z grafu, jenž jsme dostali pár dní před startem, a navíc neznalost terénu a místa, byl na místě... Přihlásil jsem se na nejdelší variantu závodu, která měla ve finále přibližně 22 km; do délky nejsou navíc započítané další stovky metrů, kdy jsme museli například nést po vytyčené trase závaží.

Technické problémy se startem
Před startem se organizátorům objevily technické problémy - čtečky jejich tabletů nechtěly načíst QR kódy na páskách, které jsme měli na rukou. Nikdo pořádně nevěděl, zda je důležité, abychom prošli tímto check-inem, ale když jsem slyšel odpočítávání startu, tak jsem neváhal, přeskočil dřevěnou zeď, která nás dělila od startovního koridoru, spolu s dalšími neodčekovanými a vyběhl opožděně za závodníky. Během závodu jsem zjistil, že většina z nástímto "načtením" neprošla a vzhledem k tomu, že se nám všem výsledky započítaly, to asi nebylo důležité...

Náročný terén i některé překážky
Vybíhal jsem rozladěn, že vybíhám poslední (na rozdíl od Milána, kde jsem stál v první linii), ale on mě ten běh za chvíli přešel, protože trať směřovala sjezdovkou nahoru. Také jsem se necítil zcela v pořádku, jakobych ještě nestrávil steak a hranolky z předchozího dne, banán a kokosovou vodu z rána.Byl jsem zkrátka takový ztěžklý. Nebudu zdržovat popisováním každé překážky, ale pár zajímavostí mě napadá. Organizátoři si pro nás připravili i takové, se kterými jsem se dosud na Spartan Race nesetkal. Třeba jsme museli přelézt přes pět visících lan jako lijány. 

Psychycky i fyzicky mi nejvíce daly zabrat silové překážky, kdy jsme museli něco nést nebo tahat a že toho bylo požehnaně! Např. 25kilový pytel s pískem po okruhu cca 300 - 400 metrů, do kopce i s kopce. Viděl jsem, že si tam jeden závodník důkladně odplivnul a já k tomu taky neměl daleko :-) Jindy jsme nosili kládu, jinde převalovali pneumatiky sem a tam, tahali jsme železný "tác" naložený závažím jako zapřažení koně, jinde jsme - opět do kopce i s kopce - tahali za jednoruční madlo železný kvádr připěvněný řetězem, který se zvláště do kopce zasekával o nerovnosti - drny, kameny; taky jsme nosili na zádech těžkýželezný řetěz poté, co jsme doběhli na nejvyšší bod závodu, tedy cca 2500 metrů nad mořem - opět nahoru i dolů. Pytel s pískem jsme nesli ještě ještě jednou a také jsme v trávě tahali za řetěz položenou pneumatiku (velkou, samozřejmě že né od osobáku ;-))

Nedal jsem dvě překážky - jednou z nich byl oštěp, který mě mrzel hodně, protože jsem si věřil a poslení dva závody ho celkem suverénně dal. Ke konci jsem nedal slacklinu, což je chůze po pruhu látky (něco jako po lano, ale je širší a kolem 30 cmnad zemí). 

Ve spojení s přírodou
Celým tělem a všemi smysly jsemsi užíval krajinu, hory - Pyreneje. Louky voněly po mateřídoušce, oči vnímaly neskutečné pohledy na pohoří, jezera. I přes namazání jsem se trochu přismahl a pocítil zrádnost horského slunce. Organizátoři nám dopřáli osvěžení v podobě dlouhých pochodů a plavení skrze horská jezera-plesa, potoky a řeku Valiru, kde se muselo jít přes kameny opatrně. 

Zážitkem bylo několikeré proběhnutí líně se pasoucím stádem krav, které se před námi rozestupovalo a kromě bučení krávy cinkaly obrovskými zvoncemi. Také jsem jednou dostal ránu od elektrického oplocení, ale spíš než o ránu šlo o leknutí. Nevím, kolikrát jsme šli nahoru a dolů, ale když mi na nejvyšším místě řekli, že už to bude jenom 5 km s kopce a po kilometru následoval další prudký výstup, už jsem byl připravený na vše, že těch kopců bude ještě hodně, i když nakonec byl opravdu poslední. 

Na Spartan races se mi mimo jiné líbí sounáležitost, přátelskost spoluběžců, kteří mají stejný cíl. Během závodu jsem se dal do řeči se Španělem Javierem z Valencie, ale tomu jsem utekl;s Francouzkou Myriame, která později za holky vyhrála (!) a s Nizozemcem Jeroenem, se kterým nejspíš pojedeme na další závody...

Umístění mi udělalo radost, ale i tak jsem nespokojený a je stále mnoho věcí, na kterýchpracovat. CelýBeast jsem dokončil za 3 hodiny a 45 minut, což celkový vítěz zvládl o hodinu rychleji (!!!). Můj výkon ale stačil na 22. místo v elitní skupině a celkové 27. místo v Beastu přes všechny skupiny (elitní a neelitní), takže oproti Milánu zlepšení. Poprvé jsem také doběhl dříve, než celková vítězka - žena. 

Repete ve Sprintu
Zůza s Martinou startovaly ve 14:15 Spartan Race Sprint, který měl cca 7 km a který na začátku a na konci kopíroval některé úseky Beastu:

Poté, co jsem si v cíli hodinu a půl odpočinul, jsem se rozhodl holky podpořit a zároveň si vyzkoušet, zda zvládnu ještě druhý závod, byť třetinový. Bylo to zase trochu jiné, ale bylo to fajn a jsem rád, že jsme běželi pohromadě, pomáhali si, povzbuzovali se a v cíli sdíleli radost :-) Oštěp jsem nedal ani tentokrát. Ale teď už jsem se nedivil -  měl jsem toho plný kecky ;-) Naštěstí mě holky psychicky táhly a do cíle jsme se dostali společně. Nakonec jsme se odbahnili jako mnoho dalších právě v řece Valiře, dali si stánkovou večeři, povinně se vyfotili a následoval návrat na naši dočasnou základnu v apartmánu. Po sprše a odpočinku jsme šli na představení Cirque du Soleil do hlavního města a při sledování kousků a výkonů zejména artistů, kdy jsme se zmohli pouze na obdivná citoslovce, jsme si pomysleli, jak snadné by musely těmto borcům připadat překážky ze závodu… Kromě toho, že jsme si závod a celý den užili, mě těšil fakt, že jsme doběhli v pořádku a ve zdraví.

Honza Louda